Na konci června jsem byla s kamarády na Slovinsku. Výlet se nám opravdu vydařil a to i přes to, že počasí bylo dost nestálý. Naším cílem bylo strávit čtyři dny v Triglavském národním parku a projít ho od severu k jihu. Výlet jsme chtěli zakončit odpočinkem u Bohijnského jezera a poslední den pak na pláži u moře.
Na Slovinsko jsme dorazili uprostřed noci a po neúspěšném hledání kempu jsme si postavili stany poblíž vedlejší neudržované silnice, která se zdála být téměř nepoužívaná. Proto nás ráno velmi překvapilo, že po silnici projede každých pár minut auto nebo cyklista. Rozhodli jsme se, že se podíváme, kam ta velmi úzká, kamenitá cesta obklopená z jedné strany kolmou skálou a z druhé strany příkrým srázem vlastně vede. 
Vyšplhali jsme se autem až k nádhernému potůčku, kde jsme se na chvíli zastavili, vychladili pivo, postavili hráz a vykoupali se. Poté jsme pokračovali ještě kousek nahoru, ale cesta byla čím dál užší a příkřejší a konec v nedohlednu. Mapa, kterou jsme měli s sebou, nám v těchto místech končila, a tak jsem se rozhodli to otočit, sbalit si věci do hor a vyrazit na první chatu v Triglavském národním parku. Počasí bylo tak nádherné, že se nám zdálo zbytečné tahat do hor dlouhé kalhoty a bundy. Ještě stěstí, že jsme tomuto dojmu nepodlehli a zabalili si teplé oblečení. Být v kraťasech ve sněhové vánici by asi nebylo nic příjemného.
Následujících pět dní jsme strávili v Triglavském národním parku. Stanování v parku je zakázáno, a tak jsme přespávali v horských chatách, ve kterých se většinou za nejméně komfortní nocleh platí kolem 12 euro. Chaty bývají zásobovány vrtulníky, kromě noclehu v nich bývá také restaurace. Zajímavé je, že mívají vlastní zdroj elektřiny. Obvykle solární panely nebo větrný mlýn. První noc jsme spali v Aljažev domu (1015 m.n.m). K této chatě je možné zajet autem, a tak jsme si k ní pohodlně zavezli všechny věci. Spali jsme v podkroví na starých matracích společně s další skupinkou Čechů. V horkých dnech bývá na horách problém s vodou, které je především ve vyšších místech nedostatek a na chatách je velmi předražená. Byli jsme vybaveni touto informací a tak jsme vždy sháněli vodu kde se dalo. První čerpání bylo z venkovního kohoutku u Aljažev domu.
Druhý den jsme auto odvezli do vesnice Mojstrana, aby bylo blíž autobusu až se pro něj budeme vracet z druhé strany hor. Po cestě jsme si prohlídli nádherný vysoký vodopád Peričnik a vyrazili do hor. Cílem byl bivak pod Luknja (1480 m.n.m). Trochu pršelo, ale aspoň nám při stoupání nebylo horko. 
Cestou jsme šli kolem pomníku partyzánů, který představuje obrovská horolezecká skoba. Navečer jsme dorazili k bivaku. Byla to vlastně maličká chatička, na jejíž půdě bylo možné zdarma přespat. Toho jsme samozřejmě využili. Stejný nápad měl ještě jeden švýcarský pár.
Než jsme se následující den dopoledne nasnídali, sbalili a vydali na cestu, tak k chatě dorazil správce parku na kontrolu. Byl to velmi sportovně vyhlížející, větrem ošlehaný muž. Prohodili jsme s ním pár vět a než jsme se nadáli, už běžel dál. Načerpali jsme dešťovou vodu, která se chytá rovnou ze střechy do barelu a za chvíli jsme už také byli na cestě. 
Vylezli jsme do sedla Luknja (1758 m.n.m). Během výšlapu se mi potvrdilo to, co jsme se dočetla o tomto úseku cesty. Bylo to jako když se člověk snaží vyšplhat na 300m vysokou horu kamení... Kousek vedle nás bojovali na jednom z větších kamenů kamzíci. Asi po hodině jsme konečně dorazili do sedla. Počasí bylo opět slunečné a výhledy byly opravdu úchvatné. Následoval sestup do výšky cca 1500 m.n.m a pak dlouhé stoupání ke Koče na Doliči (2151 m.n.m). Nahoře už byla docela zima a foukal studený silný vítr. Větrný mlýn se točil takovou rychlostí a vydával neskutečné zvuky až jsme se báli, že se utrhne. Všude byly jen skály, zbytky sněhu a žádné rostliny ani tráva. Ubytovali jsme se v chatě, tentokrát v tzv. zimním domku, ve kterém se netopilo. Přišli jsme pozdě a tak na nás zbyly poslední čtyři místa (postele) úplně nahoře těsně pod střechou. 
Sice tam byla naprostá tma a málo místa, ale celkem teplo. Po dlouhém a náročném dni jsme potřebovali doplnit zásoby vody. V této výšce je to už trochu problém. Dešťovou si chata zachytává pro vlastní potřeby a tak nám nezbylo nic jiného, než najít místo, kde voda kape ze skály a trpělivě čekat než nakape. 
Čtvrtý den jsme chtěli vyjít nalehko na nejvyšší horu Slovinska (Triglav 2865 m.n.m). Fouká sice silný nárazový vítr a je zima, ale přesto se o výstup pokoušíme. Necháváme krosny na chatě a vyrážíme nahoru. Vítr je ale čím dál silnější a občas nám zcela brání v chůzi správným směrem. Zjišťujeme, že jako windstopper skvěle fungují pláštěnky. 
Ve výšce cca 2400 m.n.m to vzdáváme a rozhodujeme se pro návrat. Vítr je neúprosný. Z cesty na Triglav bychom nic neměli a závěrečný výstup by byl pro nás příliš nebezpečný. Vracíme se rychle dolů do tepla do chaty, kde se posilníme gulášem a výborným voňavým čajem. Hned po jídle vyrážíme na Zasavsku Koču (2071 m.n.m) přes Hribarice. Počasí je mizerný. Stále fouká nárazový vítr, který nás občas úplně odhodí stranou a dokonce chvíli sněží! Překonáváme rozsáhlé kamenné pole. K večeru konečně dorážíme na chatu. Jsme úplně vyčerpaní a chvíli jen tak sedíme a sbíráme síly. Spíme opět v zimním domku. Venku fouká silný ledový vítr a trochu prší. V té chvíli nevěříme, že se budeme za dva dny koupat v jezeře. 
Neuvěřitelný! Druhý den je nejkrásnější počasí, jaké si dovedete představit. Svítí sluníčko, je teplo a modrá obloha. Máme na plánu sestup až k Bohijnskému jezeru (560 m.n.m), ale okolí a výhledy je tak nádherné, že se nám vůbec nechce dolů z hor. Zůstáváme proto až do oběda a užíváme si té nádhery. 
Opět čerpáme vodu z venkovního kohoutku u chaty a odpoledne začneme sestupovat údolím kolem sedmi Triglavských jezer. Voda v jezerech je průzračná, ale neuvěřitelně studená. Na koupání to rozhodně není. Po cestě potkáváme stále víc lidí, objevují se první stromy, lavičky a taky bobři. Na chvíli se zastavíme a nasvačíme u Koči pri Triglavskih jezerih. Nakonec vstupujeme do lesa. Čeká nás nejhorší část sestupu. Posledních 750 výškových metrů. Úzká cestička a vpravo prudký a hluboký sráz. Bohijnské jezero - náš cíl - je vidět hluboko pod námi. To, co na mapě vypadalo jako 300m, bylo ve skutečnosti několik kilometrů traverzem po úzké “cestičce” svažující se prudce dolů. Je to pěkný zápřah na kolena. Jelikož jsme tento úsek potřebovali dojít za světla, neměli jsme ani moc času na odpočinek. Posledních pár kilometrů k jezeru jsme šli po tmě, ale naštěstí už po silnici. Dorazili jsme do kempu, postavili stan, najedli se a šli spát. 
Nohy jsem ten večer nemohla téměř ohnout a druhý den ráno jsem na nich objevila modřiny.
Následující den se Franta s Janou vrátili vlakem pro auto. Bohinské jezero je krásné, ale oproti horám příliš obklopené civilizací a lidmi. Odpoledne se ještě vykoupeme v jezeře a vyrazíme k moři do Itálie. Nejedeme po dálnici, a tak si užíváme spousty serpentýn, hory a Slovinské vesničky. Naše poslední nocování je u Slovinsko-Italských hranic. Docházel nám benzín a jelikož všechny benzínky byly v noci zavřené, tak jsme to nechtěli riskovat a počkali do rána.
Ráno jsme se vrátili na nejbližší benzinu a pokračovali směr moře. Chvíli hledáme pláž. Nakonec jednu objevíme a uleháme do stínu kaštanů.
0 komentářů:
Okomentovat