Richard Feynman: To snad nemyslíte vážně

Dobrodružství zvídavé povahy, jak je zprostředkovává jeden z nejpopulárnějších a nejoriginálnějších teoretických fyziků 20. století.



Než se pokoušet o amatérskou recenzi, tady máte pár ukázek z knížky. Udělejte si obrázek sami ;-)


***
V Los Alamos byl ještě jeden člověk, který se o zámky zajímal. Jmenoval se Staley. Čas od času jsme se o těch věcech bavili, ale na nic moc jsme nepřišli. Když jsem teď objevil metodu, jak otevřít sejf v průměrné době čtyř hodin, chtěl jsem to Staleymu předvést. Zašel jsem do výpočetního střediska, kde pracoval, a zeptal se: „Můžu si na moment půjčit váš sejf? Chtěl bych Staleymu něco ukázat."
Pár lidí z výpočetního centra popošlo k nám a jeden z nich řekl: „Pojďte se kouknout! Feynman bude Staleymu předvádět, jak se otevírá sejf, ha ha ha!" Nechtěl jsem sejf skutečně otevřít.
Chtěl jsem Staleymu jenom ukázat svou metodu, jak rychle vyzkoušet poslední dvě čísla a nemuset se plést a vždy znovu začít vytáčet první číslo.
Začal jsem: „Předpokládejme, že první číslo je čtyřicet a jako druhé zkoušíme patnáctku. Točíme dozadu a pak dopředu na desítku. Dozadu o pět víc a dopředu na desítku; a tak dále. Když jsme vyzkoušeli všechna třetí čísla, vyzkoušíme jako druhé číslo dvacítku. Točíme dozadu a dopředu na desítku. Dozadu o pět víc a dopředu na desítku. Dozadu o pět víc a dopředu, CVAK!" Brada mi poklesla: první i druhé číslo jsou náhodou správně. Stál jsem zády k ostatním, a tak nikdo neviděl, jak jsem se zatvářil. Staley vypadal taky značně překvapeně, ale oba jsme si rychle uvědomili, co se stalo, takže jsem hrdě vytáhl horní zásuvku se slovy: „A je to!"
„Chápu, je to perfektní metoda," řekl Staley a za všeobecného úžasu všech přítomných jsme odešli. Byla to prachobyčejná klika, ale teď jsem opravdu získal pověst kasaře.

***
Zavřel jsem zásuvku, a když už jsem vycházel ze dveří, vzpomněl jsem si znovu na kasařské knížky: na druhém místě vyzkoušejte psychologickou metodu. Řekl jsem si: „Freddy de Hoffman je přesně ten typ, který by pro heslo sejfu zvolil matematickou konstantu."
Vrátil jsem se k registračce a zkusil 27-18-28 - CVAK! Otevřela se! (Matematická konstanta po pí nejdůležitější je základ přirozených logaritmů e = 2,71828...) Bylo tam celkem devět registratur a já otevřel první, ale dokumenty byly řazeny v abecedním pořádku podle autorů a ten můj byl v jiné. Zkusil jsem druhou registračku: 27-18-28 - CVAK! Otevřela se na stejné heslo. Pomyslel jsem si: To je úžasné\ Otevřel jsem cestu k tajemství atomové pumy. Ale jestli mám někdy tuhle historku dávat k lepšímu, musím se ujistit, že všechny kombinace jsou opravdu stejné. Některé registratury stály ve vedlejší místnosti, zkusil jsem na jedné z nich 27-18-28, a otevřela se. Teď už jsem otevřel tři
sejfy - a všechny stejně.
Napadlo mě: Teď bych mohl já napsat kasařskou příručku, která by trumfla všechny ostatní. Protože na začátku bych popsal, jak jsem otevřel sejfy, jejichž obsah byl větší a cennější než všechno, co kdy jaký kasař otevřením trezoru zachránil - s výjimkou života ovšem. Všechny jsem je zastínil: otevřel jsem sejfy se všemi tajemstvími atomové bomby. Byly tam postupy na výrobu plutonia, postupy pro čištění štěpného materiálu, kolik uranu je zapotřebí, jak bomba funguje, jak jsou generovány neutrony, jak vypadala konstrukce, rozměry - všechno, co jsme v Los Alamos věděli: dočista všechno.
Vrátil jsem se ke druhé registračce a vyndal dokument, který jsem potřeboval. Pak jsem vzal červenou pastelku a kus žlutého papíru, který se povaloval v kanceláři, a napsal: „Půjčil jsem si dokument číslo LA 4312 - Kasař Feynman." Lístek jsem položil nahoru na papíry v registračce a zavřel ji.
Pak jsem šel k registračce, kterou jsem otevřel první, a napsal další lístek: „Otevřít tuhle nebylo o nic těžší než tu první - Šikula." A registračku jsem zavřel.
Nakonec do registračky ve vedlejší místnosti jsem napsal: „Když je stejný heslo, otevírají se jedna jako druhá - Tentýž chlapík." Zavřel jsem ji a šel do pracovny psát zprávu.
Večer jsem zašel do restaurace na večeři a tam byl Freddy de Hoffman. Řekl mi, že má v kanceláři ještě nějakou práci, a tak jsem šel z legrace s ním. Začal pracovat a zanedlouho šel do vedlejší místnosti otevřít jednu z registraček (s tím jsem nepočítal!) a náhodou otevřel právě tu, do níž jsem vložil třetí lístek. Otevřel zásuvku a hned uviděl, že tam leží něco, co tam nepatří - jasně žlutý papír a na něm něco načmáráno ostře červeným krejonem.
Četl jsem kdesi, že když se někdo vyděsí, jeho tvář zesiná. Nikdy jsem to předtím neviděl, ale teď mohu potvrdit, že to je stoprocentně pravda. Jeho obličej byl popelavě zelený - byl na něj děsivý pohled. Vzal papír do roztřesených rukou. „Kou-koukni na to!" řekl a celý se chvěl.
Lístek zněl: „Když je stejný heslo, otevírají se jedna jako druhá - Tentýž chlapík."
„Co to má znamenat?"
„Všechny he-hesla mých sejfů jsou ste-stejný!" koktal.
„To asi není dvakrát chytrý!"
„Te-teď už to vím ta-taky," řekl zcela otřesený.
Když se člověku takhle odkrví obličej, pak jako průvodní jev mu zřejmě přestane pořádně fungovat i mozek. „Podepsal se. Napsal mi, kdo je!" řekl.
„Cože?" (Na tenhle papír jsem se nepodepsal.)
„Ano," pokračoval. ,Je to tentýž chlapík, co se chtěl dostat do budovy Omega!"
...
Takže de Hoffman byl bledý, celý se klepal a neuvědomoval si, že v jeho logice je trhlina: nebylo jasné, že ten chlapík, který se pokoušel dostat do budovy Omega, je tentýž chlapík, co stojí vedle něho. Zeptal se mě, co by měl dělat.
„Koukni se, jestli nějaké dokumenty nechybějí."
,Je to v pořádku," řekl. „Nevidím, že by něco chybělo."
Snažil jsem se ho nasměrovat k registratuře, z níž jsem vzal svou zprávu. „Dobře, ale když jsou všechny kombinace stejné, mohl něco sebrat z jiné zásuvky."
„To je pravda," řekl a šel zpátky do kanceláře; otevřel první registračku a našel v ní můj druhý lístek: „Otevřít tuhle nebylo o nic těžší než tu první - Šikula."
Teď už to bylo jedno, jestli tam stojí „Šikula" nebo „Tentýž chlapík": bylo mu úplně jasné, že jde o toho člověka, jenž se pokoušel vlézt do budovy Omega. Takže přesvědčit ho, aby otevřel registračku s mým prvním lístkem, bylo obzvlášť obtížné a nepamatuju se už, jak jsem ho k tomu přiměl.
Když ji začal otevírat, vytratil jsem se na chodbu a vzdaloval se, protože jsem se trochu bál, že až zjistí, kdo to má na svědomí, pokusí se mi zakroutit krkem.
A taky že ano, rozběhl se po chodbě za mnou, ale místo aby zuřil, tak mě téměř objal - tak se mu úžasně ulevilo, že hrozná vidina ukradených atomových tajemství byl jenom můj žert.

***
Jednou jsem seděl v Princetonu v hale a zaslechl pár matematiků, jak se baví o řadě pro ex, která je l + x + x2/2! + x3/3! + ... Každý člen dostanete z předchozího násobením x a dělením číslem o jedničku větším. Například abyste dostali člen, který následuje za x4/4!, násobíte tento člen x a dělíte 5. Je to úplné jednoduché.
Když jsem byl malý kluk, tak se mně řady hrozně líbily a hrál jsem si s nimi. Počítal jsem e s pomocí této řady a sledoval, jak rychle se další členy zmenšují.
Zamumlal jsem něco v tom smyslu, jak je snadné spočítat libovolnou mocninu e pomocí téhle řady (prostě dosadíte exponent za x).
,Jo, opravdu?" řekli a nějaký šprýmař - myslím, že to byl Tukey - řekl: „Tak dobře, kolik je e na 3,3?"
Povídám: „To je jednoduché. Je to 27,11."
Tukey ví, že spočítat to všechno z hlavy není tak jednoduché. „Poslyš, jak to děláš?"
Druhý kluk říká: „Znáš Feynmana, dělá si z nás srandu. Vždyť to není dobře."
Jdou si obstarat tabulky a já zatím dodám pár dalších desetinných míst. „27,1126," říkám.
Najdou to v tabulkách. „Je to dobře. Ale jak to děláš?"
„Prostě sečtu tu řadu."
„Nikdo nemůže sečíst tu řadu tak rychle. Prostě jsi to musel náhodou vědět. Co takhle e na 3?"
„Koukejte," povídám. „Je to namáhavý! Jenom jeden příklad denně!"
„Aha! Byl to podvod!" říkají šťastné.
„Tak dobře," povídám, „je to 20,085."
Hledají to v knize a já zatím přidávám desetinná místa. Teď už jsou celí rozčilení, protože jsem to podruhé vypočítal správné.
Vida je, slavné matematiky, jak jsou totálně zmatení, že dovedu vypočítat libovolnou mocninu e\ Jeden z nich říká: „Nemůže prostě dosadit a sčítat to - je to příliš složité. Musí v tom být nějaký fígl. Neříkej, že to dokážeš opravdu s každým číslem, co třeba e na 1,4?"
Povídám: „Je to dřina, ale pro tebe to udělám. Je to 4,05."
Zatímco to vyhledávají, přidávám ještě pár míst a říkám: „A tenhle byl pro dnešek poslední!" a jdu pryč.
Bylo to takhle: náhodou jsem znal zpaměti tři čísla - logaritmus 10 při základu e (je třeba při přechodu od základu 10 k základu e), který je 2,3026 (takže jsem věděl, že e na 2,3 je velice blízké 10) a díky radioaktivitě (střední doba života a poločas rozpadu) jsem znal logaritmus 2 při základu e, který je 0,69315 (takže jsem věděl, že e na 0,7 je téměř rovno 2). Také jsem znal e (na prvou), což je 2,71828.
První číslo, které mi dali, bylo e na 3,3, což je e na 2,3 - čili deset - krát e neboli 27,18. Zatímco si lámali hlavu, jak to dělám, spočítal jsem opravu pro 0,0026 - číslo 2,3026 je maličko větší. Věděl jsem, že další příklad už bych nevypočítal; tenhle byl naprostá klika. Ale pak ten kluk řekl e na 3: to je e na 2,3 krát e na 0,7 neboli deset krát dvě. Takže jsem věděl, že to je 20, něco - a zatímco bádali, jak to dělám, opravil jsem výsledek vzhledem k 0,693.
Teď už jsem si byl jistý, že nedokážu vypočítat další příklad, protože i tenhle poslední byla naprostá klika. Ale ten kluk řekl e na 1,4, což je e na 0,7 krát totéž. Takže jediné, co jsem musel udělat, bylo trochu opravit tu čtyřku!
Nikdy nepřišli na to, jak jsem to dělal.

***
Jednou za mnou přišel učitel fyziky z jedné menší univerzity v Los Angeles a poprosil mě, jestli bych pro ně neudělal přednášku. Nabídl mi padesát dolarů, ale řekl jsem mu, že mi o peníze nejde. „To není soukromá škola, že ne?"
„Ne."
Uvažoval jsem, kolik papírování jsem musel obvykle podstoupit, když jsem měl co dělat s vládou, takže jsem se zasmál a řekl: „Rád vám tu přednášku udělám. S podmínkou," - namátkou jsem v duchu vylovil číslo a pokračoval - „že se nebudu muset podepsat víckrát než třináctkrát včetně šeku."
Chlapík se taky zasmál. „Třináctkrát! To bohatě stačí."
Takže pak to začalo. Nejdřív jsem musel podepsat něco v tom smyslu, že jsem loajální k vládě, neboť v opačném případě nesmím přednášet na státní škole. A musím to pro jistotu podepsat dvojmo. Pak musím podepsat, že se něčeho vzdávám ve prospěch města - nemohu si vzpomenout čeho. Počet podpisů začíná hezky rychle vzrůstat.
Musím podepsat, že jsem řádně zaměstnán jako profesor - aby se samozřejmě pojistili, vzhledem k tomu, že to je státní škola, že žádný vykuk si nenajme manželku nebo kamaráda, aby přišli a třeba ani nepřednášeli. Pojišťovali se vůči nejrůznějším věcem a podpisy se utěšeně vršily.
Ten chlapík, co se na začátku smál, začal být hezky nervózní, ale nakonec to vyšlo akorát. Podepsal jsem se přesně dvanáctkrát. Jeden podpis zbýval na šek, takže jsem se sebral a přednášku udělal.
Pár dní nato se chlapík zase dostavil a byl celý zpocený. Nemohl mi dát peníze, pokud nepodepíšu formulář, že jsem opravdu přednášel.
Řekl jsem: „Když podepíšu ten formulář, nemohu podepsat šek. Ale vy jste tam byl, slyšel jste tu přednášku; proč to nepodepíšete vy?"
„Podívejte," řekl, „nebudeme přece malicherní."
„Ne. Takhle jsme se na začátku dohodli. Nemysleli jsme si, že to opravdu na tu třináctku vyšplhá, ale souhlasili jsme s tím. Myslím, že bychom se toho měli držet až do konce."
Řekl: „Pracoval jsem na tom ze všech sil. Telefonoval jsem, kam se dalo. Vyzkoušel jsem všechno, ale říkají, že to je vyloučené. Prostě peníze nemůžete dostat, dokud ten formulář nepodepíšete."
„To je v pořádku," řekl jsem. „Podepsal jsem se jen dvanáctkrát a přednášku jsem udělal. Peníze nepotřebuju."
„Ale tohle vám přece nemůžu udělat."
„Říkám vám, že to je v pořádku. Takhle jsme se dohodli. Nic si z toho nedělejte."
Druhý den mi zavolal: „Nemůžou vám nedat peníze! Už si je odškrtli a dali stranou, takže vám je musí dát!"
„Tak dobře. Když mi je musí dát, ať mi je dají."
„Ale musíte podepsat ten formulář."
„Ten formulář nepodepíšu."
Byli v koncích. Neměli žádnou přihrádku pro peníze, které si někdo vydělal, ale nechce se kvůli nim podepsat. Nakonec se to nějak srovnalo. Trvalo to dlouho a bylo to velice složité - ale třináctý podpis jsem použil až k inkasování šeku.

***>
Uvažoval jsem, jak učíme fyziku: máme tolik technik - tolik matematických metod, že nikdy nepřestáváme říkat studentům, jak mají co udělat. Naproti tomu učitel kreslení se bojí vám cokoliv povědět. Když jsou vaše čáry hodně tlusté, nemůže vám říct: „Vaše čáry jsou moc tlusté," protože se najdou malíři, kteří tlustými čarami dokážou namalovat úžasné obrazy. Učitel kreslení vás nechce postrkávat žádným určitým směrem a potýká se s problémem, jak vás naučit kreslit postupným působením na vaše estetické cítění, místo aby vám dával konkrétní návod. Naproti tomu učitel fyziky má problém s tím, že pořád učí, jakou technikou postupovat při řešení fyzikálních problémů, místo aby učil fyzikálnímu myšlení a důvtipu.

***
To léto po kurzu kreslení jsem byl na vědecké konferenci v Itálii a řekl jsem si, že bych si rád prohlédl Sixtinskou kapli.
...
Brzy přišli turisté a zástupy lidí se motaly kolem dokola a v nejrůznějších jazycích ukazovaly na tohle a na tamto. Procházím se kolem a na chvíli se zahledím na strop. Pak jsem očima sklouzl trošku níž, uviděl pár velkých, zarámovaných obrazů a pomyslel jsem si: Páni! O těchhle jsem nikdy neslyšel!
Bohužel jsem si zapomněl průvodce v hotelu, ale v duchu jsem si řekl: Vím, proč tyhle malby na dřevě nejsou slavné; nestojí za nic. Ale pak jsem se zadíval na druhý obraz a řekl jsem si: Teda, tenhle je pěkný. Podíval jsem se na další. Ten je taky pěkný a tamhleten taky, ale tamten je mizerný. Nikdy jsem o těchhle obrazech neslyšel, ale usoudil jsem, že až na dva jsou moc hezké.
Když jsem se octl v Sála de Raphael - Raffaelové sále - všiml jsem si téhož jevu. Napadlo mé: Raffael je nevyrovnaný. Nepovede se mu to pokaždé. Občas je výborný, a občas je to jen brak.
Vrátil jsem se do hotelu a podíval se do průvodce. V části o Sixtinské kapli stálo: „Pod Michelangelovými freskami je čtrnáct maleb na dřevě, jejichž autory jsou Boticelli, Perugino" - samí velcí umělci - „a dvě malby od toho a toho, které jsou bezvýznamné." Byl to pro mě úžasný pocit - dokázal jsem rozpoznat rozdíl mezi uměleckým dílem, které je a není krásné, aniž jsem mohl vysvětlit jak. Vědec si vždycky myslí, že rozumí tomu, co dělá, takže přijímá s nedůvěrou, když malíř říká „Tohle je ohromné" nebo „Tohle je mizerné!", a pak nedokáže vysvětlit proč, jako když jsem přinesl Jerrymu ty kresby. Ale teď jsem byl vyřízen: dokázal jsem to taky.
Jak se ukázalo, šlo v Raffaelově sále o to, že jenom některé obrazy byly namalovány mistrem samým; zbytek malovali jeho žáci. Líbily se mi ty od Raffaela. Pro moji sebedůvěru, co se týče schopnosti chápat umění, to byla dobrá injekce.

***
Pak jsem přišel na svou první schůzi. Ostatní členové komise dali některým knížkám určité hodnocení a ptali se mé, jaké je moje hodnocení. Moje hodnocení bylo často odlišné od jejich, a tak se vyptávali: „Proč hodnotíte tuhle knížku tak nízko?"
Řekl jsem, že na téhle knížce se mi nezdálo to a to a na stránce té a té - měl jsem poznámky.
Zjistili, že jsem svým způsobem zlatý důl: mohl jsem jim podrobně říct, co je ve všech těch knížkách dobře a co špatné; každé hodnocení jsem měl zdůvodněné.
Když jsem se já ptal jich, proč hodnotili některou knížku tak vysoko, řekli mi: „Povezte nám, co si o té knížce myslíte vy!" Nikdy jsem nebyl schopen zjistit, proč něco hodnotili tak, jak to hodnotili. Místo toho se pořád ptali, co si o tom myslím.
Dostali jsme se k určité knize patřící k souboru tří doplňkových učebnic nějakého nakladatelství a ptali se mě, co si o ní myslím. Řekl jsem: „Tuhle knížku mi z knižního skladu neposlali. Ale ostatní dvě jsou pěkné."
Někdo se zkusil zeptat znova: „Co si myslíte o té knížce?"
„Říkám vám, že mi ji neposlali. Takže na ni žádný názor nemám."
„Promiňte, to mohu vysvětlit," řekl muž z knižního skladu, který tam byl. „Neposlal jsem vám ji, protože ještě není dokončená. Existuje zásada, že každý titul tady musí být k určitému datu, a nakladatel měl pár dní zpoždění. Takže nám poslali pouze desky a uvnitř je nepotišténá. Napsali nám k tomu lístek, že se omlouvají a doufají, že budeme moci ten soubor tří knížek vzít v úvahu, i když ta třetí bude později."
Ukázalo se, že ta prázdná knížka byla některými členy komise obodována! Nemohli tomu uvěřit, že je prádzná, když na ni měli hodnocení. Dokonce bylo hodnocení té chybějící knížky trochu vyšší než těch dvou ostatních. Fakt, že v ní nic nebylo, hodnocení nevadil.
Myslím, že to vše je dáno systémem, který komise používala. Rozdáte knížky lidem z nejrůznějších míst - a oni mají málo času; nezáleží jim na tom, říkají si: „Ale co, tuhle knížku bude číst spousta lidí, takže je to stejně jedno." A někteří z nich - ne všichni, ale někteří z nich - vysadí nějakou známku. Pak dostanete své posudky a nevíte, proč zrovna tahle knížka má méně posudků než ostatní. Řekněme, že jednu knížku posuzovalo deset lidí, ale tuhle jen šest. Tak vypočítáte průměr z těch, kdo ji hodnotili, a ty ostatní prosté nezapočítáte, takže dostanete rozumné číslo. Při tomhle stálém průměrování se ztratí, že mezi deskami knížky vůbec nic není.

***


Dvě verze knihy:
To snad nemyslíte vážně - starší vydání
To nemyslíte vážně, pane Feynmane! - nové, rozšířené vydání knihy

Knížku si můžete stáhnout zde:
http://uloz.to/3720430/to-snad-nemyslite-vazne-feynmnan.pdf